Archiv pro rubriku: Zajímavosti v obci

V přímé blízkosti obce pracovala skupina Delta II, o jejíž činnosti vyprávěl kronikáři její přímý člen, Vincenc Konečný čp. 43:

„V říjnu 1944 za ním přišel penzionovaný četnický strážmistr František Pisinger s návrhem na utvoření odbojové skupiny. Pro tuto činnost byli ještě získáni František a Josef Koneční z čp. 44, Josef, Bohuslav a Ladislav Koneční z čp. 54, Ladislav Prokop čp. 47 a Alois Dvořáček čp. 26. Skupina Delta II byla napojena na Deltu I, jež prováděla svoji činnost u Veverské Bitýšky a napojení provedl lesní správce Augustin Říman, který odtud přišel na lesní správu do Žďárné. Obě Delty byly součástí Rady tří, napojenou na čsl. vládu v Londýně. Delta II prováděla na podzim 1944 menší sabotáže (ničení telef. spojení). První zbraně dostali leteckým shozem v noci 16. 4. 1945 na lesní pasece mezi Žďárnou a Ludíkovem. Bylo shozeno 23 padáků se zbraněmi a výstroji a byly ukryty v lese v bunkru. Druhý shoz se neuskutečnil (měl být za týden), třetí pak 24. 4. 1945. Zbraně byly pro další skupiny v okolí, ruské utečence ze zajateckých táborů a komunistické bojůvky. Dne 30. 4. 1945 byl sraz Delty II na Babí hoře. Tam skupina mladších členů z obce narazila přímo na Němce a jen díky tomu, že tito neměli postaveny hlídky, nedošlo k neštěstí. Stejný den se s Němci střetla skupina ruských zajatců a při přestřelce padl Antonín Staněk ze Žďárné…“ (viz kronika obce str. 111 – 112).

„Ruští partyzáni Saša a Šimon našli v polovině roku 1944 úkryt v podzemním bunkru v rodině Josefa Krejčíře v čp. 15. Ve skupině byl zapojen i tehdejší starosta obce, Josef Ševčík. Skupina prováděla záškodnickou činnost proti okupantům v blízkém okolí. Bylo neštěstím, že se do této skupiny dostal zrádce – vlasovec, který vše vyzradil německému Jagdkomandu, usazenému v Letovicích. Tento fašistický likvidační oddíl německého vojska 18. února 1945 partyzánskou skupinu zlikvidoval. Němci přijeli brzy ráno, obsadil vesnici, násilím přinutili starostu Ševčíka, aby je zavedl do domu čp. 15. Tam hodili pancéřovou pěst, která probudila všechny občany. Nikdo nevěděl, co se stalo. Partyzáni s Josefem Krejčířem se uchýlili na půdu a odtud se bránili střelbou. Přestřelka skončila tragicky, na patře stodoly byli nalezeni dva mrtví partyzáni (patrně se sami zastřelili) a zraněný Josef Krejčíř. Dále byl v domě dopaden další člen, mladý partyzán z Lipové – Karel Kovář, který se ukryl v širokém komíně. Občané se strachem čekali, co se stane. Obecní sluha, Jaroslav Dokoupil, musel na rozkaz velitele německých vojáků vybubnovat, že se před stavení Krejčířových na náves mají dostavit všichni muži od 18 let. Tam byli seřazeni do třístupů. Všechny přepadla hrůza, když se začala šířit zpráva, že každý desátý bude zastřelen. Díky tomu, že nikdo z německých vojáků nebyl zraněn, upustili tito od tohoto záměru. Nemilosrdně však zúčtovali s těžce zraněným Josefem Krejčířem (narozen 1910) a jeho manželkou Marií (narozená 1918), starostou obce Josefem Ševčíkem a Karlem Kovářem z Lipové, které odvezli do Letovic. Pro rodiny pozůstalých zatčených občanů nastaly dny nejistoty a očekávání, co bude dál.“ (kronika str. 114- 116)

„Od počátku února 1945 procházely boskovickým okresem kolony ruských zajatců směrem na západ. Od 3. dubna 1945 se již na škole nevyučovalo a žáci si přicházeli jen pro domácí úkoly. Na hlavní silnici k Boskovicím se stavěly protitankové zátarasy a kromě ruských zajatců je museli stavět i občané okolních obcí. Dne 8. 5. 1945 byla ubytována ve Velenově část prchajícího německého vojska a ve večerních hodinách 9. 5. 1945 od Suchého přijela část osvoboditelské armády. Narychlo se šily naše prapory, občané s ubytovanými vojáky besedovali a došlo i na únorové události v obci. Vězňové z koncentračních táborů se vraceli domů a i u nás jsme očekávali jejich návrat. Mnohem později jsme se však dověděli, že tito byli převezeni do Rakouska a v Mauthausenu dne 7. dubna 1945 popraveni“ (kronika obce str. 114 – 117).

Koncentrační tábor Mauthausen byl pracovní tábor na likvidaci vězňů po fyzické a psychické stránce. Život vězně, který po známých 186 schodech vynášel z kamenolomu na zádech balvany o váze 50 kg, se počítal na dny maximálně týdny. Po manželích Krejčířových zůstaly dvě malé děti – Josef, nar. 1939 a Jan, nar. 18. 10. 1942 a prarodiče Josefa a Karel Hamplovi. Po starostovi obce, Josefu Ševčíkovi z čp. 11 zůstala dcera Ludmila, nar. 1932 a syn Josef nar. 1940 a manželka Filoména nar. 1912. 

„Dne 28. 7. 1914 vypovědělo Rakousko válku Srbsku za atentát na Ferdinanda d´Este a jeho manželku v Sarajevě. Dne 5. 8. 1914 ve válce už byla i Černá Hora, Rusko, Belgie, Francie, Anglie a Japonsko. Ihned byla vyhlášena všeobecná mobilizace mužů do 37 let, po celém Velenovu je pláč, strach a hrůza. Už 2. 8. 1914 odchází z obce 13 mužů na frontu, pak 5 (ve věku 38 – 42 let – 2. výzva) a nakonec 22. 2, 1915 i muži ve věku 19 – 20 let (4. třída)“.

Válka trvala 4 roky a skončila 28. 10. 1918, kdy byla prohlášena za samostatný stát Republika Československá.

Z Velenova do války narukovali:

Bartošek Alois (33 let), Bartošek Josef (24 let – ženatý), Bartošek František (zedník – Ruské Polsko), Bartošek Josef čp. 48 (krejčí – zajat), Bartošek Alois čp. 14 (obuvník – zajat), Bašný Josef čp. 5 (krejčí – zajat), Čížek František (krejčí – rukoval 2. 8. 1914), Dokoupil Josef čp. 21 (28 let – vyreklamován pro šití voj. oblečení), Dokoupil Josef čp. 21 (49 let), Dokoupil Vincenc čp. 21 (krejčí), Dvořáček Alois čp. 50, Dvořáček Josef čp. 26 (tovární dělník – zajat), Dyčka František čp. 19, Havelka František (zajat Volsk, Rusko), Havelka Petr čp. 32 (45 let), Chlup Josef čp. 45 (22 let – zedník), Chlup František, Jakubec Josef čp. 27 (24 let – krejčí, ženatý), Jakubec Vincenc čp. 27 (zedník- 22 let), Janků Gracián čp. 42 (za udatnost dostal bronzovou medaili), Kejík Alois čp. 30, Kolísek Jan čp. 37 ( jako první z Velenova dostal za udatnost bronzovou medaili), Kočvara Josef, Konečný František čp. 11 (24 let – zajat Pervosk, Turkestan), Konečný František čp. 44 (studnař a II. radní – zajat), Krejčíř Alois, Krejčíř Josef čp. 15 (42 let), Kužel Jan (nádeník – dělal práce k vojenským účelům), Menšík František (49 let), Novák František čp. 36 (zajat, dostal bronzovou medaili), Novák Josef čp. 36 (21 let – krejčí), Prokop Vilém čp. 47 (41 let – ženatý, 4 děti), Řehořek Jan čp. 8 (výměník), Řehořek František čp. 8 (42 let), Svěrák Vincenc (39 let – ženatý, 5 dětí), Svěrák Josef čp. 10 (zajat – Rusko), Svěrák Josef čp. 16 (ženatý), Ščudla Vincenc (nádeník), Ševčík Karel, Šmatera Jakub, Šmatera Josef (18 let), Špidlík František čp. 34 (43 let), Šumbera Antonín čp. 42 (18 let – krejčí), Šumbera Vincenc čp. 42 (krejčí – zajat Rusko, Samarská gubernie), Švec Jan (50 let – nádeník), Tichý František čp. 1 (39 let – ošetřovatel v lazaretu v Brně), Valtr Filip (studnař – rukoval 2. 8. 1914), Vašků Antonín (50 let – hajný), Veselý Alois čp. 41 (zedník), jeho bratr Veselý Rudolf (krejčí), Veselý Antonín čp. 14 (ženatý, 6 dětí), Veselý František čp. 9, Veselý František čp. 7 (35 let), Veselý František čp. 20 (32 let – čeledín), Veselý Josef čp. 20 (starosta – vyreklamován), Veselý Antonín (krejčí – vyreklamován pro šití vojenského oblečení), Veselý Jan čp. 3 (rolník – raněn v Chorvatsku), Veselý Vincenc čp. 39 (42 let), Vybíhal František čp. 38 (zajat – Rusko, Tumeň Tobolská gubernie, Sibiř), Vybíhal Antonín (36 let), Žáček Antonín čp. 46 (krejčí – zajat), Žáček Karel čp. 46 (typograf – zajat), Žáček Karel (20 let a třetí syn vdovy Antonie Žáčkové ve válce), Žáček Cyril, Žáček Josef čp. 29 (18 let – krejčí), Žáček Petr, Žáček Rudolf čp. 47 (číšník).

Ve válce padli tito občané Velenova:

Dokoupil Josef čp. 21 – padl

Jakubec Josef čp. 27 – padl

Kejík Alois čp. 30 – nezvěstný a prohlášen za padlého

Kužel Jan čp. 31 –  zemřel při vojenských pracích na TBC, pochován s poctami 1. 10. 1915 do hrobu hrdinů u kláštera v Lilienfeldu v Dolních Rakousích

Prokop Vilém čp. 47 – padl

Řehořek Jan čp. 8 – padl

Veselý Antonín čp. 14 – padl na severních bojištích

Žáček Cyril – padl

Nejznámější dochovanou technickou památkou související s dopravou dřeva je zcela určitě Švarcenberský plavební kanál, ale není zdaleka jediný. Podobný kanál spojoval Horní rybník ve Velenově s Boskovicemi. Jeho celková délka byla více než osm kilometrů a mohl dopravovat klády dlouhé až dvanáct metrů. Byl vystavěn v době, kdy byly v okolí středověkého města Boskovice vytěženy lesy a měl zprostředkovat dodávku dřeva z nejzalesněnější části Boskovického panství.

Benešovský rybníček, ležící u samých pramenů shromažďoval po celý den vodu (fungoval jako tzv. klauza – což značí akumulační nádrž vody pro plavbu dřeva), nejčastěji zjara při tání. Ta se pak v silné jednorázové vlně, trvající necelou hodinu, vpustila stodvacetimetrovou strouhou do vlastního plavebního kanálu. Napájecí strouha se výrazně lišila profilem od vlastního kanálu. Plavební kanál začíná na levé straně lesního úseku cesty ze Suchého do Benešova a táhlým obloukem vede ve stráni za dnešními chatkami u Sušského rybníka. Zde překonává rozvodí. Aby stavitelé zachovali spád, museli kanál kopat šest metrů hluboký a tak je jeho trasa i po staletích jasně viditelná. Problém byl také se zpevněním stěn koryta. Protože neměli dostatek kamene, použili tvůrci z nouze jen laťkové ploty a proutěné rohože. Práce to byla úmorná, jak o tom svědčí i vzpoury robotníků z r.1769 a 1776.

Po překonání rozvodí vede kanál přirozeným spádem ve svahu kopce Přibytý (někdy mylně uváděn na mapách jako Přibitý). Toto území bez něhož by byla funkce kanálu nemyslitelná, přibylo do Boskovického katastru r.1763 po výměně mezi boskovickým a šebetovským panstvím za kopec Suchý a po přestěhování celé osady Suchý z tohoto kopce na žďárenské pastvisko severně od zaniklé osady Jablonné.

Kanál byl veden téměř vodorovně tak, aby jím mohlo být dopravováno veškeré dřevo z této oblasti. V jednom místě bylo nutno vybudovat i dlouhý násep , kterým kanál pokračuje do protisvahu a po dalším půlkilometru navazuje na potok Kozel. Byl to strmý skalnatý kaňon a klády jím nešlo plavit. Proto byl do kaňonu vestavěn kilometr dlouhý dřevěný žlab, kterým klády s vodou klouzaly. Klády se v něm pohybovaly obrovskou rychlostí a brzdily se dopadem na hladinu Markova rybníka, zřízeného pod Velenovem. Rybník sloužil na třídění dříví i jako klauza na další plavbu. Stěny a hráz byly vydlážděny kamením. Zde o ně neměli stavitelé nouzi a tak s nimi vyskládali i celý následující třiapůlkilometrový úsek, který i nadále využil řečiště potoka. Níže se do něj vlévalo i několik horských bystřin a podporovalo plavbu. Pod obcí Vratíkov stával Farský mlýn. Ten byl již v roce 1672 zrušen a plavební kanál využil jeho náhon. Tím se zkrátila trasa.

Všechno nasvědčuje tomu, že pětikilometrový úsek z Markova rybníka na Šmelcovnu byl postaven o devadesát let dříve než trasa přes Přibytou a teprve po vytěžení lesa pod Velenovem se kanál prodlužoval. (Některé prameny však uvádějí vznik kanálu dokonce už v polovině šestnáctého století.) Od Farského mlýna pokračoval kanál do říčky Bělé. Klády unášené říčkou se po půlkilometru odchytávaly na jezu a posílaly dvěstěmetrovým náhonem přímo do rybníka pily na Šmelcovně u Boskovic, kde se třídily a následně řezaly. Korečkové kolo pily poháněla voda jak říčky Bělé, tak i voda z plavebního kanálu, tedy voda, která by jinak tekla do říčky Punkvy. Velké klády které nešly plavit do Boskovic pořezala pila na Suchém, která však trpěla nedostatkem vody na pohon.

Kanál byl údajně naposledy v provozu ještě před rokem 1800. Pak byl rozebrán dřevěný žlab v kaňonu a tím plavba dřeva ze Suchého do Boskovic definitivně skončila. Jeho spodní část skryla Vratíkovská přehrada, ale zachovalý nejpracnější úsek na úbočí kopce Přibytý je dodnes němým svědectvím, jak si naši předkové dokázali poradit s obtížnými technickými problémy.

Ve Vlastivědě Moravské z roku 1904 od Jana Kniese jsou o této technické památce ze středověku, která byla postavena v našem blízkém okolí tři zmínky. Je tam doslova psáno, že „v místech zv. Marků žleb byl tento přirozený tok kanálu vybedněn dřevem“. Kanál vedl od Horního rybníku u Benešova, odkud byla do něj napouštěna voda a její množství řízeno stavidlem, přes nynější silnici Suchý – Benešov podél lesa Přibytý přes chatovou oblast (tam je kanál částečně zastavěn a zasypán) a pokračoval do vratíkovského potoka zv. Kozel. Část umělého koryta byla vyhloubena asi 4 – 5 m v šíři 6 – 8 m v přírodním terénu a je poměrně dobře zachovalá a ve dně a na bocích se ještě dnes dají najít zbytky dlažby (kámen pokládaný nasucho). Kanálem se plavilo dříví na pilu na Šmelcovnu.

V září 1986 napsala studentka Jana Oppeltová z Brna dopis adresovaný kronikářce obce, v němž projevila zájem o tuto středověkou památku, kterou si vybrala jako téma své práce o historii. V listopadu téhož roku si přijela celý plavební kanál prohlédnout a pořídit si o něm fotodokumentaci. Zde si můžete prohlédnout její práci.

Prameny:

http://sweb.cz/rexhammer/texty/plavebni-kanal.htm

http://davar.cz/badatelna/xref/ost_benesov_sussky_kanal.htm

V dávných dobách, jak je za­psáno v I. díle školní kroniky se v chaloupce (Ševcova chalópka) vyučo­valo. „Staří lidé vy­pravují, jak slýchali od svých neboštíků otců, že jakási žen­ská ve Velenově děti vyučovati měla. První školy po venkově zařizovány jsou za vlády Marie Terezie. A tu snad a snad i o něco později byla zařízena škola ve Velenově.“

„Na svatebních smlouvách Vincence Kejduše, syna rychtáře Jana Kejduše z Velenova s Františkou, dcerou Václava Součka ze Svitávky v roce 1791 je uveden obecní písař Lorenz Winkler a byl ve Velenově asi prvním učitelem. Podle farní matriky byla jeho první manželkou Viktorie a po její smrti si vzal Annu, rozenou Vybíhalovu z Velenova. Po něm učiteloval jeho syn Karel Winkler a s manželkou Marií, rozenou Baráček z Boskovic měli 9 dětí (Františku, která zemřela, Josefa, Elizabethu, Karolinu, Jakuba, Karla, Františka, Františku a Vincence). Ve Velenově se stal učitelem syn Franz, který se narodil 15. 8. 1811 a zemřel 22. 1. 1873. S manželkou Terezií, rozenou Šindelkovou ze Žďárné měli 6 dětí. Chaloupku čp. 2, která byla vlastnictvím Karla Winklera, prodal tento panu Františku Kejdušovi a to snad tehdy, když obec vlastní školu si postavila na Placu v roce 1824“ (viz školní kronika).

„Obec Velenov v roce 1824 vystavěla první školu. Kolem roku 1865 do ní docházely i děti z Okrouhlé. Tato škola byla dřevěná, dochem krytá a stála na místě dnešního čp. 39 a byla tak i očíslována. V průčelí byla o něco užší a dřevěná budova stála na kamenné podezdívce. Skoro uprostřed domu byly hlavní dveře, jimiž se vcházelo do malé síňky. V síňce byly 3 dveře, nalevo do učírny, vprostřed do úzké chodbičky, kde byl otevřený komín, pod komínem ohniště a otvor do kachlových kamen. Chodbičkou (tou kuchyní) se procházelo na dvůr. Proti dveřím do učírny byly dveře do bytu učitelova.

Učírna byla skoro čtvercová a měla na stranu severní a východní po dvou jednoduchých vnitřních oknech. Venkovní okenní křídla neměla. Z venku byl kolem oken široký dřevěný rám. Do třídy stoupalo se přes vysoký práh, u dveří byla velká kachlová kamna s venkovním topením a hned za kamny do učírny zasahující komůrka. Druhá taková komůrka zasahovala do bytu učitelova, takže jak v učírně, tak v bytě byl ostrý roh. Učírna i byt pro učitele (sestávající z jedné světnice) měly dřevěný strop. V učírně byl stupínek, na němž stál stolek, vedle stolku podstavec a na něm jedna tabule. Lavic bylo 7 velmi primitivních bez přihrádek, bez kalamářů. Každý školák nosil si inkoust do školy sám. Láhvičku uvázanou měl na tkaničce na knoflíku u kabátu. Primitivní byl také zámek u dveří do učírny. Proutek, na němž uvázán motouzek, provlečený dírkou do dveří. Z venku zatáhlo se za provázek a dveře se otevřely. V síňce pod učírnou stály dřevěné schody na půdu a za schody byly padací dveře do sklepa. Na národopisné výstavě by tato škola dělala velký efekt, ale uvážíme-li, že v takové škole po celý svůj věk bydlel učitel a že děti v takové učírně denně 5 – 6 hodin namačkány vedle sebe jak slanečci stráviti musely, jest dnešního dne až k neuvěření. Pisatel (Filip Faul) v této škole bydlel, 3 roky v ní učil a mnohou trpkou vzpomínku zakusil. Pamatuje si, jak spodní tabule v oknech papírem zalepeny byly an okenní rámce shnilé byly a sklo do nich více zasadit se nedalo. Pamatuje si, jak spousta hlíny a červotočiny na hlavu jeho se spustila, když někdo po půdě šel. Pamatuje si, jak kolečka hlíny do učírny se navážeti musela, aby díry do podlahy, pod lavicemi se nacházející, se zasypaly.

Chaloupku tuto prodala obec za 550 zlatých roku 1876 Vincenci Veselému. Při požáru roku 1903 tento dům lehl popelem“ (viz školní kronika).

„Obecní výbor se v roce 1876 usnesl, že zakoupí od syna bývalého učitele Winklera dům čp. 40, který si ten pro sebe vystavěl. Obecní komise uznala, že lze dům pro školu upravit a tak jej i se zahradou a polem pod domem zakoupila za 3200 zlatých a stará škola v čp. 39 prodána za 550 zlatých. K úpravám nedošlo, Winkler žádal peníze, obec neplatila a dům používala.

Obec byla v té době zámožná, neboť vlastnila lesy, které v roce 1867 u Suchého vyvrátila vichřice a obec dříví prodávala. Za prodané dříví stržili 7673 zlatých. Každý podsedník obdržel 100 zlatých a dalších 100 si mohl půjčit. To také většina udělala, ale s vracením nespěchala a obci dluží dodnes. Také část obecních lesů byla mezi občany rozdělena a ti je mají ve svém soukromém vlastnictví (každý usedlý 20 mír lesa a 10 mír lesní půdy, domkař půldruhé měřice lesní půdy, upravené na pole a louky – Tály a Tálky, převážně prodané občanům ze Suchého). Obci zbyla asi 1/5 majetku – les Plánivy u rybníka. Vývratí bylo tolik, že prodej, dražba, trvala celý týden. Peníze za dříví se jen hrnuly a jaký div, sousedé se brzo „zapomněli“. Každý licitant chtěl lacino koupit a aby si obec naklonil, přivezl s sebou maso. Jeden vepřové, druhý telecí, každý něco jiného. U starosty Henka, který byl hostinským, se ve dne, v noci maso peklo a jedlo. Sousedé, kteří před tím nikdy do hospody nepřišli, seděli tam nyní od rána do noci, jedli, pili, hodovali. Od těch dob se Veleňákům říkalo „hoželáci“, tj. že si užívali.

Za těch 9 let bohatých však v pokladně při takovém tureckém hospodaření peníze na zaplacení domu čp. 40 nebyly. Když občané nechtěli vracet půjčky 100 zlatých a starostovi Henkovi tvrdili, že je dostali darem, vypůjčil na zaplacení školy peníze svým jménem u lichvářů a to byl počátek dlouhých soudů. Až do roku 1880 neexistoval zákon o lichvě – peníze byly zbožím. Lichvář si bral úrok 40 – 48%, záložna jen 8%! Starosta Henek a radní Havelka půjčili peníze na 3 měsíce. Po této době žádali lichváři navrácení peněz i s úroky, ale Henek je odkázal na obec a ta zas na něj. Konečné rozhodnutí vydal po 8 letech Správní soud ve Vídni. Obec Henkovi musela zaplatit 700 zlatých s 6% úrokem a polovinu soudních výloh (asi 300 zlatých). František Henek a Josef Havelka se podpisem směnky zadlužili a dostali na pokraj záhuby. Podnes na památku po svém úřadování v obci mají v gruntovní knize od věřitelů zapsán dluh 2000 zlatých. Teprve v roce 1882 došlo na adaptaci čp. 40 (práce dělal Vincenc Veselý se švagrem Josefem Svěrákem). Oprava stála 4332 zlatých a s prodejní cenou 3200 zlatých přišla škola obec na 7532 zlatých. Spolu se soudními poplatky skoro na 10 tisíc zlatých. V roce 1875 nebylo ve Velenově žádného učitele a neučilo se tam (učitel Zapletal František z Protivanova odešel učit do Vilémovic. Došel učit Jan Pospíšil z Protivanova, který vychodil několik tříd gymnázia a v roce 1876 šel na vojnu). Od 1.12.1876 pak byl ve Velenově učitelem Filip Faul z Kněžic v Čechách, narozený 1856 a v roce 1883 se stal katolíkem (byl izraelita). Obec v době příchodu učitele Filipa Faula byla v zajímavé situaci. Stará škola byla prodaná a nová nebyla k vyučování způsobilá. V roce 1930 byly ve škole pořízeny nové lavice, třicet kusů a byla ustavena druhá třída (učitel Kunc Leopold z Doubravice). Žáků bylo 63 a učilo se v jedné třídě tak, že I. třída ráno a II. pak odpoledne. V roce 1931 o prázdninách bylo do školy zavedeno elektrické osvětlení. Správcem školy byl Jan Havliš a 1.9.1932 odešel i s rodinou do Kobylnic u Brna. Místo něho přišel Lang František z Jevíčka, výpomocná učitelka Brabcová Anežka z Molenburku, v roce 1933 pak Skulil Jindřich, který učil na Kořenci. O stavu školy řekl: „roztrhaná chalupa, vítr do ní fouká …“ Od 1. 9. 1934 krátce ve Velenově učil Okáč František. Za Josefa Juránka, který přišel ze školy z Ubušína u Jimramova v roce 1937 byla oplocena školní zahrada laťkovým plotem (4 m³ dříví darovala škole obec), bylo zbudováno hřiště, vysázeny okrasné keře, jabloně, 40 rybízů, mišpule, moruše aj. Na jaře 1939 zasázeli žáci 60 ovocných stromků kolem cesty do Boskovic. Od 20. 1. 1941 přichází nový řídící učitel, Krejčí Oldřich (narodil se v Novosadech) a učil ve Velenově až do padesátých let, kdy se stal školním inspektorem. Ve škole jej vystřídala paní učitelka Chlupová Marie z Valchova, tu pak Ošlejšková Milada ze Suchého a poslední učitelkou od roku 1965 do 30.6.1976 byla Kočvarová Marie z Boskovic.

Ve školním roce 1975/76 chodilo do školy pouze 10 žáků. V 1. ročníku žáci 2, ve 2. ročníku také žáci 2, ve 3. ročníku žáci 4 a ve 4. ročníku žáci 2. Od září 1976 museli žáci do školy dojíždět autobusem do Boskovic.

„Pozemky zdejších občanů nevynikají úrodností (bonitní třída V, VI, VII). Celková výměra 755 ha, vší orné půdy jest 142,1 ha, luk 96,34 ha, obecních lesů 12,88 ha a selských (soukromých) lesů 53 ha. V obecním katastru je panský rybník u Suchého“ – viz obecní kronika 1923.

Na polích se pěstuje žito, ječmen, oves, menší množství pšenice, len, brambory a též řepa a mák. V roce 1899 živelná pohroma zničila všechnu úrodu.

Jednotné zemědělské družstvo ve Velenově „bylo založeno na podzim v roce 1954 vstupem 41 členů z drobných zemědělců, kteří začali hospodařit na 90 ha zemědělské půdy. Z toho 60 ha byla půda orná. Ve výměře jsou započítány i pozemky čp. 11 a čp. 15, jejichž majitelé byli umučeni v koncentračním táboře a na půdě neměl kdo pracovat (na živu zůstala vdova Filoména Ševčíková s nezletilými dvěma dětmi a stará babička Josefa Hamplová se dvěma malými vnuky).“

„V přípravném výboru pracoval Havelka Jaroslav čp. 45 (předseda přípravného výboru), Konečný František čp. 44, Krejčí Oldřich čp. 40, Veselý Jaroslav čp. 39 a Dokoupil Jaroslav čp. 21. Přípravný výbor zajistil i volby rádného představenstva JZD v tomto složení: Veselý Jaroslav čp. 39 (předseda), Krejčíř Alois čp. 16 (účetní), členové Konečný František st. čp. 44, Konečný Josef čp. 54 a Šmerda Ladislav čp. 53.“

„Až v roce 1956 do JZD vstoupili i všichni výkonní zemědělci se 125 ha půdy (z toho činila orná 95 ha) a se 30 ha lesa. V tomto roce se začala na Kopcích stavět drůbežárna, v roce 1957 pak kravín, v roce 1962 vepřín a v roce 1965 váha, dílny a kancelář. V průběhu let 1955 – 1973 vedli JZD tito předsedové: Veselý Jaroslav čp. 39 (8 let), Vojtěch František z Hrádkova (3 roky), Vybíhal Josef čp. 5 (2 roky), Havelka Jan čp. 6 (4 roky), Svěrák Rudolf čp. 2 (4 roky až do sloučení 1973). Účetními byli: Krejčíř Alois čp. 16 (6 let), Zemánek Josef ze Žďárné , Braunschlegerová Marie (5 let), Krejčí Oldřich čp. 40 (9 roků).“ Dle kroniky obce str. 228 – 231.

Na kravíně se chovalo kolem sta kusů hovězího dobytka (z toho chovných krav asi 45 a tyto se řadu let dojily ručně), na vepříně pak stav činíval kolem stovky prasat. V roce 1986 kvůli budování vodního díla na řece Bělé dochází k omezení živočišné výroby v JZD Vrchovina, které obhospodařuje pozemky kolem Velenova. Na kravíně je jen 60 kusů mladého dobytka, na vepříně 95 kusů prasat pro záhumenkáře. Na 20 ha polí v tomto roce byla zaseta pšenice (výnos z ha činil 51,4 q), na 15 ha zaset ječmen (výnos z ha činil 49 q) a na Dílech na rozloze asi 48,2 ha se pěstoval len (výnos z ha 56 q). Za len se platí podle jeho kvality od 220 do 300 Kčs za q. Od 12. 7. 1991 byl zrušen chov vepřů a na upraveném kravíně se začalo s chovem brojlerů. Dovezlo se 14 tisíc jednodenních kuřat a ta se vykrmují 46 dnů (turnus). Pak 5 týdnů trvá tzv. veterinární doba pro desinfekce, výměnu podestýlky aj. a znovu se opakuje další etapa výkrmu. Později budova sloužila pro výkrm krůt.

„Velenov se rozkládá v západní části Drahanské vysočiny. Geologickým podkladem je zde prahorní rula. Proto také půda kolem vesnice je štěrkovitá.

Obec je rozložena podél cesty, jež probíhá středem Velenova. Nejzápadnější budovou v obci jest škola, kde jest nadmořská výška asi 500 m. Dále, směrem k východu terén stoupá tak, že nadmořská výška u nejvýchodnějšího stavení je asi 600 m. Nejníže položenou budovou v obci jest hostinec číslo 3. Obec sama v ústech lidu dělí se na 3 části, Pohoř, Dědino a Vacolo“ (podle Vaculíka, který kdysi žil v Pazderně čp. 31).

„K Pohoři patří všechna stavení od školy (čp. 40) až po hájenku (čp. 19) a Kočvarův (Veselého) hostinec (čp. 3)“. Pohoř má název od požárů (v roce 1835 zničil tam požár 7 stavení a v roce 1903 pak 16 stavení). Na Pohoři je malé prostranství – Plac, cesta za Humna, k Vratíkovu a na Kopce. U bývalé školy stojí kamenný kříž s nápisem „Nechte maličkých přicházet ke mně…“. Čtyři lípy kolem byly zasazeny 10.5.1881 při příležitosti sňatku korunního prince Rudolfa s belgickou princeznou Štěpánkou, horní dvě z nich museli být 14.3.2009 kvůli špatnému stavu skáceny. O měsíc později byly na stejném místě u příležitosti Dne Země vysazeny nové dvě lípy (25.4.2009).

„Dále odsud na východ jest Dědina. Byla patrně původním jádrem obce (samé selské grunty čp. 3, 5, 6, 15, 19). Uprostřed jest obecní zvonice se zvonem, koupeným po válce. Předválečný zvon byl odebrán pro účely vojenské v roce 1917. Naproti kapličce jest malý rybníček, který za léta mívá jen velmi málo vody“. Mezi dvěma lípami, zasazenými 25. 4. 1879 k výročí stříbrné svatby císaře Františka Josefa I s Alžbětou (sňatek byl 24. 4. 1855), stojí bílý mramorový kříž s nápisem „Ejhle, kříž Páně, prchejte strany nepřátelské, zvítězil lev z pokolení Jůdova, kořen Davidův. Alleluja.“ V pískovcovém podstavci kříže je upevněna bílá mramorová deska s nápisem „Věnován ke cti a chvále Boží od mládenců a pannen VELENOVSKÝCH 1914“.

„Nejvýchodnější a nejvyšší část obce je Vacola. Posledním objektem v obci jest vodovod – kašňa (1906)“. Na rozcestí domů čp. 63 a 48 stával od roku 1914 starý, dřevěný, vyřezávaný kříž z roku 1842. Dříve stával v Dědině a kolem něj prý bývala dřevěná tyčková ohrádka, která za dlouhá léta byla po kouscích (na třísky) rozebrána matkami na nakuřování dětí proti leknutí. Starý kříž byl v roce 2006 z důvodu špatného stavu odstarněn a darován Moravskému zemskému muzeu v Brně. Na jeho místě stojí replika z roku 2005. Litinový Ježíš je původní. Velenov se táhne v délce asi 1 km, jak se říká „vod křička pod školó po kašňo“.

„Jména tratí pozemků jsou: Čihátky (tam prý Velen číhal a do klícek chytal ptáčky), Padělky, Tály, Tálky, Žlíbek, Díly, Poustky, Valchovce, Paseky, Škrabačka, Padóšek, Bahna, Kluč, Kozel, Tisová, Skála, Krajina“.

Tak nám, co jest zapsáno v uvozovkách, zaznamenal v roce 1923 v obecní kronice kronikář a učitel Jan Havliš. Narodil se 15. 9. 1892 v Německém u Nového Města na Moravě. Do Velenova přišel 8. 2. 1922 zastupovat nemocného Filipa Faula, starého učitele, který byl izraelské národnosti. V dubnu 1923 byl učitel Havliš jmenován definitivním učitelem a správcem školy.