Školy

V dávných dobách, jak je za­psáno v I. díle školní kroniky se v chaloupce (Ševcova chalópka) vyučo­valo. „Staří lidé vy­pravují, jak slýchali od svých neboštíků otců, že jakási žen­ská ve Velenově děti vyučovati měla. První školy po venkově zařizovány jsou za vlády Marie Terezie. A tu snad a snad i o něco později byla zařízena škola ve Velenově.“

„Na svatebních smlouvách Vincence Kejduše, syna rychtáře Jana Kejduše z Velenova s Františkou, dcerou Václava Součka ze Svitávky v roce 1791 je uveden obecní písař Lorenz Winkler a byl ve Velenově asi prvním učitelem. Podle farní matriky byla jeho první manželkou Viktorie a po její smrti si vzal Annu, rozenou Vybíhalovu z Velenova. Po něm učiteloval jeho syn Karel Winkler a s manželkou Marií, rozenou Baráček z Boskovic měli 9 dětí (Františku, která zemřela, Josefa, Elizabethu, Karolinu, Jakuba, Karla, Františka, Františku a Vincence). Ve Velenově se stal učitelem syn Franz, který se narodil 15. 8. 1811 a zemřel 22. 1. 1873. S manželkou Terezií, rozenou Šindelkovou ze Žďárné měli 6 dětí. Chaloupku čp. 2, která byla vlastnictvím Karla Winklera, prodal tento panu Františku Kejdušovi a to snad tehdy, když obec vlastní školu si postavila na Placu v roce 1824“ (viz školní kronika).

„Obec Velenov v roce 1824 vystavěla první školu. Kolem roku 1865 do ní docházely i děti z Okrouhlé. Tato škola byla dřevěná, dochem krytá a stála na místě dnešního čp. 39 a byla tak i očíslována. V průčelí byla o něco užší a dřevěná budova stála na kamenné podezdívce. Skoro uprostřed domu byly hlavní dveře, jimiž se vcházelo do malé síňky. V síňce byly 3 dveře, nalevo do učírny, vprostřed do úzké chodbičky, kde byl otevřený komín, pod komínem ohniště a otvor do kachlových kamen. Chodbičkou (tou kuchyní) se procházelo na dvůr. Proti dveřím do učírny byly dveře do bytu učitelova.

Učírna byla skoro čtvercová a měla na stranu severní a východní po dvou jednoduchých vnitřních oknech. Venkovní okenní křídla neměla. Z venku byl kolem oken široký dřevěný rám. Do třídy stoupalo se přes vysoký práh, u dveří byla velká kachlová kamna s venkovním topením a hned za kamny do učírny zasahující komůrka. Druhá taková komůrka zasahovala do bytu učitelova, takže jak v učírně, tak v bytě byl ostrý roh. Učírna i byt pro učitele (sestávající z jedné světnice) měly dřevěný strop. V učírně byl stupínek, na němž stál stolek, vedle stolku podstavec a na něm jedna tabule. Lavic bylo 7 velmi primitivních bez přihrádek, bez kalamářů. Každý školák nosil si inkoust do školy sám. Láhvičku uvázanou měl na tkaničce na knoflíku u kabátu. Primitivní byl také zámek u dveří do učírny. Proutek, na němž uvázán motouzek, provlečený dírkou do dveří. Z venku zatáhlo se za provázek a dveře se otevřely. V síňce pod učírnou stály dřevěné schody na půdu a za schody byly padací dveře do sklepa. Na národopisné výstavě by tato škola dělala velký efekt, ale uvážíme-li, že v takové škole po celý svůj věk bydlel učitel a že děti v takové učírně denně 5 – 6 hodin namačkány vedle sebe jak slanečci stráviti musely, jest dnešního dne až k neuvěření. Pisatel (Filip Faul) v této škole bydlel, 3 roky v ní učil a mnohou trpkou vzpomínku zakusil. Pamatuje si, jak spodní tabule v oknech papírem zalepeny byly an okenní rámce shnilé byly a sklo do nich více zasadit se nedalo. Pamatuje si, jak spousta hlíny a červotočiny na hlavu jeho se spustila, když někdo po půdě šel. Pamatuje si, jak kolečka hlíny do učírny se navážeti musela, aby díry do podlahy, pod lavicemi se nacházející, se zasypaly.

Chaloupku tuto prodala obec za 550 zlatých roku 1876 Vincenci Veselému. Při požáru roku 1903 tento dům lehl popelem“ (viz školní kronika).

„Obecní výbor se v roce 1876 usnesl, že zakoupí od syna bývalého učitele Winklera dům čp. 40, který si ten pro sebe vystavěl. Obecní komise uznala, že lze dům pro školu upravit a tak jej i se zahradou a polem pod domem zakoupila za 3200 zlatých a stará škola v čp. 39 prodána za 550 zlatých. K úpravám nedošlo, Winkler žádal peníze, obec neplatila a dům používala.

Obec byla v té době zámožná, neboť vlastnila lesy, které v roce 1867 u Suchého vyvrátila vichřice a obec dříví prodávala. Za prodané dříví stržili 7673 zlatých. Každý podsedník obdržel 100 zlatých a dalších 100 si mohl půjčit. To také většina udělala, ale s vracením nespěchala a obci dluží dodnes. Také část obecních lesů byla mezi občany rozdělena a ti je mají ve svém soukromém vlastnictví (každý usedlý 20 mír lesa a 10 mír lesní půdy, domkař půldruhé měřice lesní půdy, upravené na pole a louky – Tály a Tálky, převážně prodané občanům ze Suchého). Obci zbyla asi 1/5 majetku – les Plánivy u rybníka. Vývratí bylo tolik, že prodej, dražba, trvala celý týden. Peníze za dříví se jen hrnuly a jaký div, sousedé se brzo „zapomněli“. Každý licitant chtěl lacino koupit a aby si obec naklonil, přivezl s sebou maso. Jeden vepřové, druhý telecí, každý něco jiného. U starosty Henka, který byl hostinským, se ve dne, v noci maso peklo a jedlo. Sousedé, kteří před tím nikdy do hospody nepřišli, seděli tam nyní od rána do noci, jedli, pili, hodovali. Od těch dob se Veleňákům říkalo „hoželáci“, tj. že si užívali.

Za těch 9 let bohatých však v pokladně při takovém tureckém hospodaření peníze na zaplacení domu čp. 40 nebyly. Když občané nechtěli vracet půjčky 100 zlatých a starostovi Henkovi tvrdili, že je dostali darem, vypůjčil na zaplacení školy peníze svým jménem u lichvářů a to byl počátek dlouhých soudů. Až do roku 1880 neexistoval zákon o lichvě – peníze byly zbožím. Lichvář si bral úrok 40 – 48%, záložna jen 8%! Starosta Henek a radní Havelka půjčili peníze na 3 měsíce. Po této době žádali lichváři navrácení peněz i s úroky, ale Henek je odkázal na obec a ta zas na něj. Konečné rozhodnutí vydal po 8 letech Správní soud ve Vídni. Obec Henkovi musela zaplatit 700 zlatých s 6% úrokem a polovinu soudních výloh (asi 300 zlatých). František Henek a Josef Havelka se podpisem směnky zadlužili a dostali na pokraj záhuby. Podnes na památku po svém úřadování v obci mají v gruntovní knize od věřitelů zapsán dluh 2000 zlatých. Teprve v roce 1882 došlo na adaptaci čp. 40 (práce dělal Vincenc Veselý se švagrem Josefem Svěrákem). Oprava stála 4332 zlatých a s prodejní cenou 3200 zlatých přišla škola obec na 7532 zlatých. Spolu se soudními poplatky skoro na 10 tisíc zlatých. V roce 1875 nebylo ve Velenově žádného učitele a neučilo se tam (učitel Zapletal František z Protivanova odešel učit do Vilémovic. Došel učit Jan Pospíšil z Protivanova, který vychodil několik tříd gymnázia a v roce 1876 šel na vojnu). Od 1.12.1876 pak byl ve Velenově učitelem Filip Faul z Kněžic v Čechách, narozený 1856 a v roce 1883 se stal katolíkem (byl izraelita). Obec v době příchodu učitele Filipa Faula byla v zajímavé situaci. Stará škola byla prodaná a nová nebyla k vyučování způsobilá. V roce 1930 byly ve škole pořízeny nové lavice, třicet kusů a byla ustavena druhá třída (učitel Kunc Leopold z Doubravice). Žáků bylo 63 a učilo se v jedné třídě tak, že I. třída ráno a II. pak odpoledne. V roce 1931 o prázdninách bylo do školy zavedeno elektrické osvětlení. Správcem školy byl Jan Havliš a 1.9.1932 odešel i s rodinou do Kobylnic u Brna. Místo něho přišel Lang František z Jevíčka, výpomocná učitelka Brabcová Anežka z Molenburku, v roce 1933 pak Skulil Jindřich, který učil na Kořenci. O stavu školy řekl: „roztrhaná chalupa, vítr do ní fouká …“ Od 1. 9. 1934 krátce ve Velenově učil Okáč František. Za Josefa Juránka, který přišel ze školy z Ubušína u Jimramova v roce 1937 byla oplocena školní zahrada laťkovým plotem (4 m³ dříví darovala škole obec), bylo zbudováno hřiště, vysázeny okrasné keře, jabloně, 40 rybízů, mišpule, moruše aj. Na jaře 1939 zasázeli žáci 60 ovocných stromků kolem cesty do Boskovic. Od 20. 1. 1941 přichází nový řídící učitel, Krejčí Oldřich (narodil se v Novosadech) a učil ve Velenově až do padesátých let, kdy se stal školním inspektorem. Ve škole jej vystřídala paní učitelka Chlupová Marie z Valchova, tu pak Ošlejšková Milada ze Suchého a poslední učitelkou od roku 1965 do 30.6.1976 byla Kočvarová Marie z Boskovic.

Ve školním roce 1975/76 chodilo do školy pouze 10 žáků. V 1. ročníku žáci 2, ve 2. ročníku také žáci 2, ve 3. ročníku žáci 4 a ve 4. ročníku žáci 2. Od září 1976 museli žáci do školy dojíždět autobusem do Boskovic.